Vztahy jako dětské skládanky

Napsala: Mgr. Aneta Baierová

Nerozumíte tomu, proč vaše vztahy opakovaně troskotají? Než půjdete hledat odpověď do psychoterapie, inspirujte se dětskou hrou.

Zná to nejspíš většina z nás. Potkáme skvělého muže (nebo ženu), strávíme s ním pár hezkých večerů, pod vlivem růžových brýlí se vrhneme do vztahu po hlavě a všechno vypadá naprosto idylicky. Jenže po pár týdnech nebo měsících pomalu zjišťujeme, že to není tak úplně ono. Zkrátka k sobě nepasujeme. Proto se rozcházíme a hledáme dál. Někdy i dlouhé roky, než se nám podaří najít někoho, s kým to tak nějak hezky zapadne do sebe. Vztahy jsou zkrátka jako puzzle. Nebo ne?

Často se v kontextu vztahů mluví o tom, že k sobě hledáme druhou polovinu. Někoho, s kým se budeme vzájemně doplňovat, kdo možná vyváží naše špatné vlastnosti, bude vyhovovat našim potřebám a pomůže nám je naplnit. Bez vztahu se pak můžeme cítit neúplní, to dá rozum. Stejně jako ono puzzle, které jen těžko může stát samo o sobě. Obrázek na jednom dílku je zkrátka nedokončený a potřebuje k sobě další. Až s nimi začne dávat smysl, začne být úplný. Robert J. Sternberg, světoznámý americký psycholg, autor knihy Láska je příběh, by v tomto kontextu nejspíš použil vysvětlení, že je potřeba, aby se příběhy dvou lidí doplňovaly a byly tzv. komplementární.

Vztah pohledem psychologa: partneři jako puzzle.

A jak by to mohlo vypadat ve vztazích? Pro lidi, kteří se v partnerství chovají spíše jako puzzle, je představa, že zůstanou sami, opravdu náročná. Vztah jim totiž dodává pocit bezpečí a vytváří základnu, ze které můžou dál růst a posouvat se. Rádi se vzdají většiny své svobody, aby se mohli odevzdat do rukou druhého, a mají pocit, že dohromady jsou mnohem silnější. Mám kamarády, dvojici, kde jeden bez druhého nedají ani ránu: Petru a Dana. Často od nich slýchávám věty jako: „Já nevím, až co řekne má drahá polovička.“, nebo: „My nemáme o víkendu žádné plány, takže můžeme něco společně vymyslet.“ Ve chvílích, kdy nejsou dohromady, každých pár minut nervózně kontrolují telefon, zatímco když jdou na akci společně, jsou z nich ti nejlepší baviči kolektivu. Trápí je, když mají na věci odlišný názor a vždy se snaží pracovat na tom, aby došli ke vzájemné shodě, přičemž se jeden podřídí tomu druhému, protože kompromisy pro ně nejsou přijatelnou variantou. Zkrátka potřebují mít složené své vlastní vztahové puzzle, aby se mohli uvolnit a v podstatě i být sami sebou.

Sternberg k těmto komplementárním vztahům dodává, že vycházejí z předpokladu asymetrie. Role a chování partnerů by se podle něj měly doplňovat. Jako příklad můžeme uvést vztah podle příběhu učitel – žák. Jeden z dvojice v něm hraje roli učitele, má dojem, že je jeho úkolem partnera poučit o životě. Druhý partner pak může přijmout roli žáka, který přijímá rady od zkušenějšího partnera a nechává se jím ve vztahu vést.

Najdou se však i takoví, na které teorie vztahových puzzle vůbec nesedí. Uslyšíme od nich spíš věty jako: „… máme na večer každý své plány“, nebo: „Nevadí nám, když spolu čas od času nestrávíme dovolenou.“ a tak dále. Takoví lidé jsou sami o sobě nezávislí a svobodní. Představa, že momentálně nejsou v partnerském vztahu, je nijak neděsí. Naopak, je to pro ně příležitost být o samotě, příležitost k seberozvoji a dává jim to více času na své koníčky a přátele. Neznamená to, že by vztah nechtěli nebo odmítali. To vůbec ne. Jen spíš nepotřebují od nikoho doplnit, aby byli kompletní. Nejsou to puzzle, ale spíše kostky, které dokážou stát samy o sobě a dávají smysl, jelikož obrázek na nich je kompletní.

Kdepak puzzle, což takhle kostky?

Kostky v partnerském vztahu však mohou také velmi prospívat. Pokud jim partner dokáže ponechat dostatek svobody a volnosti, odvděčí se mu věrností a podporou. Stejně jako když přiložíme jednu kostku vedle druhé, můžeme doplnit obrázek a vytvořit tak větší a lepší celek, stejně tak i partneři „kostky“ se mohou navzájem obohacovat a růst vedle sebe. Výhodou také je, když si představíme dětskou skládačku, že se dá i položit jedna kostka na druhou. Partneři si tedy mohou být opravdu velkou oporou, pokud se rovnoměrně střídají v tom, kdo zrovna „na kom stojí“.

Opět se vrátíme k teroii zmíněného psychologa Sternberga, kde přirovnává lásku k příběhům. V tomto případě se nejvíce hodí jeho koordinační typ příběhů, kde se partneři snaží vytvořit nějaké dílo, které pak společně udržují naživu. Jejich role jsou přitom obvykle rovnocenné a partneři společně tvoří vztah, podobně jako se například šije oblečení. Buď se drží předem daného vzoru, nebo si vymýšlejí svůj vlastní.

Jako příklad mi opět mohou posloužit mí přátelé. Martina po několika nepovedených vztazích, ve kterých ji partner vždy do něčeho tlačil, našla Aleše. Navzájem si dopřávají volnost, vídají se každý se svými kamarády, jezdí čas od času sami na dovolenou a místo shody spíš hledají kompromisy, aby byli spokojení oba. Společně však navštěvují lekce tance, cestují po světě a jsou si oporou v okamžicích, kdy je to nejvíc potřeba. Jako když Martina před nedávnem státnicovala. Aleš se staral o domácnost, vařil, přestože mu to příliš nejde a obvykle tuto starost přenechává Martině. Občas ji vytáhl někam ven, aby se z učení úplně nezbláznila, ale jinak jí dával spíše prostor, a když se potřeboval odreagovat, vyrazil ven se svými přáteli.

Martina však neměla pokaždé na muže takové štěstí. Její vztahy často začínaly tak, že si vlastně nebyla úplně jistá, že je to to pravé, ale bylo jí líto to nezkusit. A pak měla pocit, že je stále do něčeho tlačená. Ať už do společného trávení času, do společných dovolených, do společného bydlení ve chvíli, kdy se na to sama ještě necítila… Martina je zkrátka kostka a do té doby, než potkala Aleše, hledala si k sobě muže, kteří se chovali spíše jako puzzle. Na druhou stranu výše zmíněná Petra by nikdy nemohla být ve vztahu s mužem, který rád tráví čas na dovolených bez ní a se svými přáteli. Přišla by si nešťastná a opuštěná, zraňovalo by ji, že partner potřebuje svobodu a brala by jeho chování jako odmítání jí i vztahu celkově.

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Opusťme na chvíli psychoterapeutické či psychologické teorie a hledejme inspiraci v lidové moudrosti. Jak se říká, vrána k vráně sedá… A zdá se, že u vztahových skládanek to platí dvojnásob. Puzzle, zdá se, může doplnit zase jen puzzle, zatímco kostky se mohou cítit dobře vedle další kostky. Možná, pokud stále narážíme na partnery, kteří se k nám nehodí a se kterými nejsme spokojení, můžeme se zamyslet nad tím, zda náhodou nehledáme v krabičce se špatnou skládačkou. Neuškodí také zamyslet se nad jinými „tvary“ než je puzzle nebo kostka. Takoví jehlani například, ty mají ostrou špičku a zároveň jediné, co dokážou, je stavět se nad ostatní a udusávat je do země. Měli bychom si tedy dávat velký pozor, jaké „tvary lidí“ do svého života pouštíme – v partnerských vztazích i mimo ně.