Chlapi nebrečí aneb jak nákladat s emocemi – příručka nejen pro muže.

Napsali: PhDr. Natálie Karla Suchá, PhDr. Pavel Kozelka

Chlapi nebrečí. Zní vám toto moudro povědomě? Je velmi pravděpodobné, že tuto větu v různé podobě slyšel během dětství od rodičů či prarodičů kdekdo z mužské populace. Jedná se o jednu z mnoha frází, které malým dětem – v tomto případě chlapcům – říkáme, aniž bychom se nad nimi nějak zásadně pozastavovali či nad nimi přemýšleli. Nezřídka se ostatně jedná o věty, které jsme sami jako děti slýchávali od našich rodičů, kteří je zase slýchávali od jejich rodičů a tak podobně nejspíš až k praotci Čechovi. Může tato či jiná podobná věta na dítěti zanechat stopy, pokud mu je neustále opakována? No jejej. Poměrně často se v psychologických poradnách, psychiatrických ambulancích či v psychoterapeutických praxích setkáváme s klienty, mladými chlapci a dospívajícími mladými muži, které toto lidové „moudro“ zásadním způsobem negativně ovlivnilo.

Lehký úvod do psychologie: emoce.

Pláč je emočním projevem a proto na začátek stručně o emocích. Lidské emoce jsou přirozenou a nedílnou součástí našeho bytí. Každá emoce má fyziologický korelát. To znamená, že každý pocit má i specifické projevy na tělesné úrovni. Pociťujeme-li kupříkladu strach, bývá to obvykle doprovázeno zvýšeným srdečním tepem, tlakem na hrudi, pocením a tak podobně. I v situacích, kdy nejsme zcela v kontaktu s našimi emocemi, kdy si je třeba plně neuvědomujeme, se s námi „něco“ děje na tělesné úrovni. My to samozřejmě mnohdy úspěšně ignorujeme, potlačujeme, přecházíme či si to jednoduše neuvědomujeme. Problémy s vyjadřováním, uvědomováním a prožíváním emocí se spolupodílí na vzniku mnoha různých psychických a psychosomatických obtíží a jejich uzdravení, neboli návrat do původního přirozeného stavu, může být náročný proces. Naštěstí máme vynález zvaný psychoterapie a psychology, kteří nám s tímto problémem mohou pomoci.

Emoce mají v našem životě mnoho nevýznamných, méně významných, spíše významných, středně významných, spíše středně významných a také vysoce významných funkcí. Kromě toho, že bez emocí by byl svět nudný, šedivý, stereotypní a fádní, hrají emoce roli téměř ve všem, co děláme. Mezi nejdůležitější funkci se řadí např. příprava jedince na nadcházející situaci. Zahlédneme-li v pátek během pozdního večera při cestě domů skrz park skupinku podezřelých individuí, která si to jednomyslně šine k nám třímajíce v rukou lešenářské trubky, nože, obušky, boxery či jiné předměty ze sortimentu železářství, pocítíme zpravidla všechno možné kromě radosti. Troufáme si dokonce tvrdit, že máme-li všech pět pohromadě, pocítíme zejména strach. Pokud pociťujeme strach, naše tělo se automaticky připraví na možnou nebezpečnou situaci: zvýšená srdeční činnost, pocení, přesun krve do kosterního svalstva, navýšení svalového tonu – to vše má za účel přípravu k disciplínám jako je boj anebo sprint na nejbližší policejní stanici.

Emoce se spolupodílejí i na ukládání informací do paměti. Čím intenzivnější emoční doprovod daná situace či událost má, tím lépe si jí budeme pamatovat. Platí to stejně u příjemných zážitků, jako u zážitků nepříjemných či nedejbože ohrožujících. Svíčková v kantýně zhltnutá ve spěchu v kruhu nudných kolegů z práce jistě nezanechá takový dojem jako svíčková od maminky v klidu spořádaná v obklopení přátel a milých příbuzných na rodinné oslavě narozenin. Neméně významnou funkcí emocí je funkce komunikační, kdy jsou to právě emoce, které nás přibližují, nebo oddalují ostatním lidem. V psychoterapii se často setkáváme s tím, že lidem, kteří nejsou s to vyjádřit svoje niterné prožívání, často ostatní nerozumí. Když nám ostatní nerozumí, nemůžeme s nimi prožívat uspokojivý lidský kontakt. To vede k tomu, že se začneme cítit sami, zbyteční, nedostateční nebo frustrovaní. Aby bylo naše zacházení s emocemi co nejlepší, je dobré naučit se být autentičtí: tedy po pravdě hovořit o našich pocitech, co v jakou chvíli prožíváme a nestydět se za to, i když jsou to pocity negativní nebo se vymykají většinovému smýšlení. Nikterak nezpochybňujeme, že být autentický ve svém prožívání a sdílení je velmi náročné. Často je to právě bohužel až psycholog, který člověka učí znovuobjevovat polozapomenutou schopnost vnímat vlastní pocity, prožívat je a náležitě je vyjadřovat. Emoce samozřejmě nejsou zázračným všelékem na cokoliv. Koneckonců máme i rozum a ten, jak známo, je záhodno používat. Majstrštyk je potom, když jsme schopni rozpoznat, v jaké situaci máme reagovat spíše rozumově a v jaké spíše emočně.

Jsi přece chlap, tak nebreč.

Pojďme se ale vrátit k našim chlapcům a chlapům, mužům a klukům. Zkuste si představit chlapce, kterému je přibližně čtrnáct, patnáct let. Prochází nejdivočejším obdobím puberty, nálady se střídají jako na běžícím pásu, v jeho těle probíhá spousta tělesných a psychických změn, do toho hormonální koktejl v podobě objevování vlastní sexuality, to vše kombinováno s často silným tlakem okolí na určení budoucnosti, o které by měl mít již poměrně jasnou představu, že ano. Právě si nic netuše vybírá kam jít na střední školu, do toho se rodiče už půl roku vkuse štěkají, do toho právě dostal kopačky od svojí první holky. Je mu zkrátka blbě a neví si rady. Do tohoto zmatku se mu z hloubi podvědomí vynořuje ona nevinná a dávno zapomenutá věta: „Jsi přeci chlap, tak nebreč.“ Anebo ještě hůř- „ nebul, ty srabe.“ Přitom by tehdy – dříve v dětství – stačila „pouhá“ akceptace jeho stavu a aktuálního trápení. Dítě má přeci právo být naštvané/smutné/vzteklé, když zažívá subjektivní nepohodu, nezávisle na její reálné závažnosti. Krom akceptace je dobré, nabídnout i řešení, jak situaci zvládnout. Naopak odmítání a devalvování jeho emočních prožitků může mít negativní dopad na další jeho sebepřijetí a následně i na psychickou pohodu. To jsou prosím pěkně věci, které nám dokáží v životě šlapat na paty dlouhé a dlouhé roky poté, co vyrosteme z dětských botiček. Přítrž tomu často učiní až individuální psychoterapie pod vedením zkušeného a citlivého psychologa.

Relativně často zažíváme, že tito chlapci, potažmo dospělí muži, sami argumentují tím, že přeci nemůžou brečet – autenticky projevovat své emoce, protože „chlapi nebrečí“. Na druhou stranu je evidentní, jak by jim pláč mohl ulevit. Mimochodem je to jedna z významných funkcí lidského pláče – přináší úlevu a očistu – a to nejenom slzných kanálků, ale i ztrápené duše. Pokud si muži přeci jen dovolí plakat, často je to doprovázeno silnými výčitkami, pocity selhání a neobstání v mužské roli, což je něco, co dospívajícímu, (ale ani dospělému) jednoznačně na duševní pohodě nepřidá.

Jak být pravým chlapem.

Domníváme se, že zatímco se ve společnosti role muže a ženy v mnoha ohledech v posledních letech zrovnoprávňuje a někdy se zdá, že se rozdíly mezi pohlavími téměř vytrácí, tak se současně objevuje volání po „opravdových mužích“ (po „opravdových ženách“ je také celkem sháňka). Ale kdo to vlastně je, jak má takový muž vypadat? Častý obraz je spojen i s určitou fyzickou silou, odvahou a „tvrdostí“, která bývá ne zcela šťastně spojována i s tvrdostí emoční ve smyslu nedávat najevo své pocity. S určitou mírou nadsázky by se dalo říct, že na jednu stranu jsou žádoucí muži, kteří naplňují archetyp silného, drsného a nebojácného může, ale zároveň jsou citliví a empatičtí a otevřeně projevují své emoce. Tedy očekává se od nich něco, co bývá v dětství nevědomky potlačováno. Tímto článkem neříkáme, že pokud synovi občas řeknete „že kluci nepláčou“, znamená to, že je automaticky předurčen k rozvoji psychického onemocnění či že z něj vyroste bezcitný sobec, spíše bychom chtěli podpořit zamyšlení, cože to vlastně a jakou formou sdělujeme dětem. Zvláště malé děti přejímají názory a postoje od svých rodičů velmi hladce a poměrně dlouho je považují za nezpochybnitelnou pravdu a dogma. Zároveň si mnohé informace vykládají po svém a tedy dochází ke zkreslení, uchování jen určitého fragmentu informací či k vlastní interpretaci sdělení.

Pravý chlap není ten, který v životě neuronil slzu, nikdy o sobě nepochyboval, nikdy nepřiznal chybu, nikdy se nebál a nikdy nic nezkazil. Takový přístup je evidentně jednostranný, primitivní a ve své podstatě rigidní. Jako psychologové víme, že to, co je z hlediska mentálního života nejvýhodnější a nejzdravější, je flexibilita. Čili přizpůsobivost. Pokud jsme schopni reagovat pružně, obvykle si vedeme dobře, život nás těší, máme dobré vztahy jak s druhými, tak k vlastní osobě. Proto je dobré naučit se reagovat i jinak naž jenom jako chlap, který nebrečí. Nebo spíše jako chlap, který nesmí brečet. Nebo ještě lépe jako chlap, který má zakázáno brečet. Pravý chlap je ten, který si dovolí zaplakat, bát se anebo o sobě či o své budoucnosti pochybovat. Ne ten, který se bude donekonečna utápět v sebelítosti a rochnit se ve vlastním žalu, nýbrž ten, který se všem těmto životním bolestem nevyhýbá, ale je schopen je prožít, mluvit o nich, sdílet je, třeba se i na chvíli zhroutit. Ale pak se dokáže zvednout, otřepat se a bojovat dál. Místo „chlapi nebrečí“ učme svoje malé kluky raději tohle.