Preventivní prohlídka u psychologa

Napsal: PhDr. Pavel Kozelka

Pamatuju si jako dítě, že jsem se značně obával dne, kdy v našem poštovním kastlíku naleznu pohlednici (tak jsem tomu říkal) od našeho zubaře. Ne, že bychom měli až tak dobré vztahy, že bychom si posílali pozdravy z dovolené, samozřejmě šlo o poměrně strohou pohlednici – pozvání k preventivní prohlídce. Pročež stávalo se poměrně pravidelně, že dvakrát ročně tato pohlednice od zubaře záhadně zmizela. Dodnes nevím, kdo, kdy, jak nebo proč nebo co se s ní vlastně stalo a jak to, že skončila roztrhaná v naší popelnici.. Zubař se samozřejmě nenechal oblafnout, a když nikdo nedorazil, tak volal k nám domů. Takže kromě útrpného sezení v křesle jsem měl ještě průšvih. Pan zubař je nicméně jeden z několika lékařů, na které dodnes s vděkem vzpomínám. Úsměv nemám sice zrovna jako z plakátu, ale chrup mám zaplaťpámbu stále zdravý. Myslím, že k tomu měrou významnou přispěly právě výše zmíněné peripetie, které ve mně i v dnešních dnech periodicky jednou za šest měsíců vzbudí potřebu jít a nechat si zuby preventivně zkontrolovat. Psychoterapeutickou hantýrkou bychom mohli takovýto jev označit jako působení introjektu. Introjekt je silné, jasné a jednoduché přesvědčení nesoucí jak srozumitelnou informační hodnotu, tak silný vliv na emoční systém člověka, které získáváme zejména v dětství. Typický introjekt zní např.: „chlapi nebrečí“, „všichni mě musí mít rádi“, „rozhlédni se, než vejdeš do vozovky“. Introjekt je uložen hluboko v psychice, takže má zásadní vliv na konání a prožívání člověka. V tomto konkréním případě se jedná o tzv. spící introjekt, který se vzbudí jednou za půl roku. To je způsobeno jednoduchým učením. Po probuzení pak začne tlačit a prosazovat si svou: „jednou za půl roku musíš jít k zubaři!“

Zubaři, praktici, psychologové: tlak a stres

Ale zpět k tématu. Další z běžných zdravotnických úkonů je všeobecná preventivní prohlídka u praktického lékaře. Tato je plně hrazena zdravotní pojišťovnou, neboť je krom zjevný zdravotních výhod také mnohem levnější zaplatit několik stovek za to, aby nám někdo vyšetřil sluch, zrak, tlak, moč, glykemii, cholesterol, možná ledviny atakdále, nežli podstupovat mnohdy nepříjemnou léčbu spojenou se zdravotními komplikacemi, která často vyjde na desítky či stovky tisíc korun. Navíc, pokud takovému martyriu šlo předejít v rámci prevence.

Mimochodem, když už zmiňuji ten tlak, západní medicína obvykle lakonicky konstatuje multifaktoriální podmíněnost esenciální hypertenze, kterou trpí drtivá většina hypertoniků. To znamená, že máte-li vysoký tlak, pravděpodobně moc kouříte, moc pijete, moc jíte, moc solíte a máte moc stresu. Chtělo by se říct, že máte všeho moc, až z toho máte nemoc, ale to už zní na moje poměry příliš ezotericky a to bych věru nerad. Jenomže! Co se děje, když vám lékař zjistí vysoký krevní tlak? Chvíli se můžete vymlouvat na syndrom bílého pláště, to víte pane doktore, jak vás vidim, tak jsem hnedka nervózní! Lékaře tím možná na chvíli uchlácholíte, tak dobře, musíte zhubnout, nepít, nesolit, nekouřit a nemít stres! Když to nezabere, tak už to většinou jde ráz na ráz, tlakový holter, farmakoterapie antihypertenzivy, hotovo. Myslím, že je to jednak škoda, jednak neekonomické a jednak nesprávné. Poměrně dlouho totiž víme, že psychoterapie velmi výraznou měrou napomáhá snižování krevního tlaku. Bohužel všeobecné povědomí o tomto faktu je velmi nízké, a to jak mezi laickou, tak i odbornou populací. Máte moc stresu? No tak to se nesmíte tolik stresovat no. Přitom i v duchu evidence based medicine, tedy medicíny založené na důkazech, máme jasné zprávy o tom, kterak zvýšený krevní tlak po psychoterapeutické léčbě významně klesá a navíc tento efekt přetrvává v řádu měsíců poté, kdy již žádná léčba neprobíhá.

Jsem přesvědčen o tom, že v tomto případě by bylo na místě pacientovi v místě záchytu – tedy u praktického lékaře předepsat nejdříve psychoterapii. Možnosti jsou v České republice troufám si říci přepychové: jedna z možností je psychoterapie u klinického psychologa, který má smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. To znamená, že péči jím poskytnutou budete mít zdarma, neboť bude hrazena z vašeho zdravotního pojištění. Výhoda je bezplatnost, nevýhoda, že si na to obvykle tak tři měsíce počkáte, protože ambulance klinických psychologů tradičně praskají ve švech. Druhá možnost je, že si najdete soukromého psychoterapeuta, nejlépe psychologa. O tom, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem jsem psal zde. Samozřejmě musí jít o psychologa erudovaného, v dané problematice zkušeného, a vám vyhovujícího. Nevýhodou může pro někoho být fakt, že péče jím poskytovaná není hrazena ze zdravotního pojištění, ale přímo klientem. Záměrně říkám, že tento fakt může (avšak nemusí) být nevýhodou, neboť je již jasně a opakovaně doloženo, že pokud se klient či chcete-li, pacient, podílí na léčbě vlastními finančními prostředky, je tato léčba efektivnější. Výhodou pak je obvykle rychlé objednání. Nejen v Praze, ale i v dalších větších městech pak také platí, že lze vybírat ze širší plejády psychologů.

Co to vlastně léčíme a jak?

Západní medicína si bohužel zvykla přistupovat k chronickým chorobám stejným způsobem jako k akutním stavům. Pokud vás znenadání schvátí nepřátelská infekce, je zcela na místě zaléčit tento stav příslušnými medikamenty. Potrhá-li vás sousedovic stafford, který přece nekouše, jen si hraje, pak bohudíky za přetaženého nerudného lékaře na pohotovosti, který vás z posledních sil sloužíc třetí službu vkuse zaštupuje jako ponožku. Aby bylo jasno, nemám nic proti lékařům, naopak, jejich role je pro společnost nedocenitelná a bohužel také nedoceňovaná. Leč nedá mi to, abych i zde na tomto místě nezanaříkal, protože soudím, že v rámci všeobecného trendu vyždímat z pracujícího člověka co nejvíce, trpí právě i lékaři, sestry a jiní zdravotníci. Prostě si myslím, že jako společnost zkrátka žijeme špatně. No, ale zpět k zamýšlenému. Ve srovnání s akutní infekcí jsou to právě tak zvané civilizační choroby, které se neobjevují zčistajasna, neskáčou na bezbranné lidi korzující po ulicích a nezakusují se jim do těla, nýbrž se obvykle dlouhá léta vyvíjejí. Aby byla jejich léčba úspěšná, nelze, opakuji nelze je léčit jako akutní stavy. Naštěstí jsme dnes svědky posilování trendu celostní medicíny.

Podobný nešťastný trend pozoruji několik let v oblasti psychických poruch. Nejčastější obtíž, se kterou se ve své psychoterapeutické praxi setkávám je všemi směry skloňovaná panická ataka. Přesněji řečeno jedná se spíše o epizodickou záchvatovitou úzkost neboli o tzv. panickou poruchu. Panická ataka jakožto fenomén totiž může být součástí depresivních poruch či specifických fobií. Mezinárodní klasifikace poruch na panickou poruchu pamatovala a přidělala jí libozvučný kód F41.0. Jedná se o ohraničenou epizodu silné úzkosti, která se dostavuje zčistajasna bez zjevné příčiny, často v nejnevhodnější dobu (jako třeba při jízdě zúžením na D1), trvá relativně krátce, ovšem vzbuzuje silně nepříjemné pocity derealizace a depersonalizace, strach ze smrti, strach ze zbláznění a podobné chuťovky. Aby toho nebylo málo, bývá doprovázena třesavkou, pocením, tachykardií, tetanií, obtížným dýcháním, závratěmi, návaly a mnoha obdobnými prožitky zvýšené aktivace organismu, které jsou o to více neuchopitelné, protože atace nepředchází konkrétní podnět či situace, ke které by šly vztáhnout. Udeří zpravidla jako blesk z čistého nebe a postižený si v tu chvíli obvykle říká, že zřejmě nastala jeho poslední hodinka.

Následuje běžné a opodstatněné kolečko somatických vyšetření, při kterém se zpravidla nic, čím by se daný stav dal vysvětlit, nenajde. Závěr bývá: máte moc stresu no. Tak se tak nestresujte. Jak to dotyčný má udělat se už bohužel nedoví, protože to vlastně nikdo pořádně neví nebo na to mnohdy ani není čas. Protože v čekárně je dalších sto pacientů, kteří buší nebohému praktikovi na dveře. Velebím lékaře, kteří jsou schopni takový stres zvládat či alespoň předstírat, že se nic neděje, a s pacientem chvíli pohovořit. Takový přátelský pohovor, kdy pan doktor vlídně řekne, že to vlastně nic není, je třeba se trochu šetřit a bude to dobré, totiž často má velmi silné pozitivní účinky. Ironií osudu je, že toto sdělení vlastně jistý návod obsahuje: je potřeba naučit se se sebou zacházet lépe. V horším případě, není-li lékař naladěn na vlídný rozhovor, tu máme jeden z největších vynálezů lidstva: Neurol.

A to je špatně.

Panická porucha spadá do množiny stavů, které jsou na pomezí duševních poruch a běžných procesů, kterými se člověk přirozeně přizpůsobuje náročným situacím a podmínkám. Osobně se domnívám, že 90% panických poruch je chybně klasifikovaných, neboť se ve skutečnosti nejedná poruchu, ale právě o přirozený adaptační mechanismus. Více si o této problematice povíme v článku věnovanému panickým atakám. Co chci nyní říci je to, že takovéto stavy je potřeba nikoliv léčit psychofarmakologicky, nýbrž psychoterapeuticky. Zkušený psychoterapeut si s panickou atakou poradí raz dva. Jeho úloha spočívá v tom, pomoci postiženému člověku uvědomit si co se stalo, pochopit co se stalo, a nalézt způsob co dělat, aby se to už nestalo. K úspěšné psychoterapii je samozřejmě potřeba ochota dotyčného člověka chytit se za nos a pohlédnout na svůj život poněkud kritičtěji. Psychoterapeut tedy zprostředkovává klientovi cestu k úzdravě za pomoci jeho vlastních přirozených seberegulačních mechanismů. Nepsychiatrizujme přirozené sebeúzdravné procesy! Není třeba léčit přirozené lidské emoce jako je strach, smutek, úzkost a podobně. Má to stejný efekt jako kdyby vám někdo na cyklistické projížďce strčil klacek do kola – moc vám to nepomůže, že ano. Ba naopak, rozbijete si čumák.

Proto bych navrhoval, aby vznikly pravidelné preventivní psychologické prohlídky. Každý člověk by tam mohl jednou za za rok dorazit, aby řekněme na jednom až pěti sezeních zkontroloval s psychologem svůj psychický stav. Pokud by něco našli, rovnou by to mohli podchytit v začátku a ošetřit. Tak vás tady vítám pane Nováku, posaďte se a pojďme se společně podívat na to, jak žijete v posledním roce, jak se sebou zacházíte, jestli se o sebe hezky staráte, jestli vám nic neschází. Jak se vlastně máte. Zajímalo by mě, kolik lidí si na takové zastavení v běžném provozu najde čas. Řekl bych, že většina ne. Když jsem jezdil čtyřikrát do roka na psychoterapeutický výcvik, často jsem zažíval sám nebo u ostatních kolegů, že navzdory sebezkušenostnímu programu, který probíhal od rána do večera a byl vedený tak, abychom se mohli dostat sami k sobě, bylo časté, že se něco takového skutečně podařilo až druhý nebo třetí den. Zastavit se a nechat doběhnout všechno, co se nám v životě děje, chce holt čas. A čas sám nic neudělá, to my si na sebe musíme udělat čas.

Vyjádřil jsem v tomto článku přesvědčení, že žijeme jako společnost špatně. Že se sebou nezacházíme dobře. Jsem psycholog, orientuji se spíše na jednoho člověka jako takového nežli na celospolečenské úvahy. Nicméně vnímám, že společnost je tvořena jedinci a soudím, že jak jedinci, tak společnost potřebují trochu osvěty, trochu podpory a trochu vedení k tomu, abychom žili lépe a abychom se nám žilo lépe. Kromě snížené kvality života, což samo o sobě je značně nepříjemnou záležitostí, kdy jsou některé z duševních poruch a onemocnění zásadními invalidizujícími faktory, nelze nezmínit také zatížení společnosti z hlediska ekonomického. Správně nastavená preventivní síť by jistě dokázala podstatnou část vznikajících poruch vyfiltrovat. Samozřejmě by bylo potřeba zohlednit i dětský věk. Reporty zdravotnických institucí ze Spojených států amerických dlouhé roky běžně operují s čísly kolem 17% výskytu duševních, emočních či behaviorálních poruch u dětské a dospívající populace, což je samo o sobě zátěží značnou. V současné době nic takového jako je preventivní prohlídka u psychologa systémově neexistuje. Doporučil bych nicméně každému, aby si sem tam na sebe čas udělal a zmíněné otázky si položil. Aby se zastavil, nadechnul, posečkal a zkusil se na chvíli usebrat, zaměřil svoji pozornost na sebe a zkusil se sebou vlídně promluvit o tom, jak to se sebou vlastně zachází. Možná, že výsledkem bude velmi zajímavý dialog s překvapivými závěry.

 

Literatura:

Ahmadpanah, M., Paghale, S. J., Bakhtyari, A., Kaikhavani, S., Aghaei, E., Nazaribadie, M., Holsboer-Trachsler, E., & Brand, S. (2016). Effects of psychotherapy in combination with pharmacotherapy, when compared to pharmacotherapy only on blood pressure, depression, and anxiety in female patients with hypertension. Journal of health psychology, 21(7), 1216–1227. https://doi.org/10.1177/1359105314550350

Chlapi nebrečí aneb jak nákladat s emocemi – příručka nejen pro muže.

Napsali: PhDr. Natálie Karla Suchá, PhDr. Pavel Kozelka

Chlapi nebrečí. Zní vám toto moudro povědomě? Je velmi pravděpodobné, že tuto větu v různé podobě slyšel během dětství od rodičů či prarodičů kdekdo z mužské populace. Jedná se o jednu z mnoha frází, které malým dětem – v tomto případě chlapcům – říkáme, aniž bychom se nad nimi nějak zásadně pozastavovali či nad nimi přemýšleli. Nezřídka se ostatně jedná o věty, které jsme sami jako děti slýchávali od našich rodičů, kteří je zase slýchávali od jejich rodičů a tak podobně nejspíš až k praotci Čechovi. Může tato či jiná podobná věta na dítěti zanechat stopy, pokud mu je neustále opakována? No jejej. Poměrně často se v psychologických poradnách, psychiatrických ambulancích či v psychoterapeutických praxích setkáváme s klienty, mladými chlapci a dospívajícími mladými muži, které toto lidové „moudro“ zásadním způsobem negativně ovlivnilo.

Lehký úvod do psychologie: emoce.

Pláč je emočním projevem a proto na začátek stručně o emocích. Lidské emoce jsou přirozenou a nedílnou součástí našeho bytí. Každá emoce má fyziologický korelát. To znamená, že každý pocit má i specifické projevy na tělesné úrovni. Pociťujeme-li kupříkladu strach, bývá to obvykle doprovázeno zvýšeným srdečním tepem, tlakem na hrudi, pocením a tak podobně. I v situacích, kdy nejsme zcela v kontaktu s našimi emocemi, kdy si je třeba plně neuvědomujeme, se s námi „něco“ děje na tělesné úrovni. My to samozřejmě mnohdy úspěšně ignorujeme, potlačujeme, přecházíme či si to jednoduše neuvědomujeme. Problémy s vyjadřováním, uvědomováním a prožíváním emocí se spolupodílí na vzniku mnoha různých psychických a psychosomatických obtíží a jejich uzdravení, neboli návrat do původního přirozeného stavu, může být náročný proces. Naštěstí máme vynález zvaný psychoterapie a psychology, kteří nám s tímto problémem mohou pomoci.

Emoce mají v našem životě mnoho nevýznamných, méně významných, spíše významných, středně významných, spíše středně významných a také vysoce významných funkcí. Kromě toho, že bez emocí by byl svět nudný, šedivý, stereotypní a fádní, hrají emoce roli téměř ve všem, co děláme. Mezi nejdůležitější funkci se řadí např. příprava jedince na nadcházející situaci. Zahlédneme-li v pátek během pozdního večera při cestě domů skrz park skupinku podezřelých individuí, která si to jednomyslně šine k nám třímajíce v rukou lešenářské trubky, nože, obušky, boxery či jiné předměty ze sortimentu železářství, pocítíme zpravidla všechno možné kromě radosti. Troufáme si dokonce tvrdit, že máme-li všech pět pohromadě, pocítíme zejména strach. Pokud pociťujeme strach, naše tělo se automaticky připraví na možnou nebezpečnou situaci: zvýšená srdeční činnost, pocení, přesun krve do kosterního svalstva, navýšení svalového tonu – to vše má za účel přípravu k disciplínám jako je boj anebo sprint na nejbližší policejní stanici.

Emoce se spolupodílejí i na ukládání informací do paměti. Čím intenzivnější emoční doprovod daná situace či událost má, tím lépe si jí budeme pamatovat. Platí to stejně u příjemných zážitků, jako u zážitků nepříjemných či nedejbože ohrožujících. Svíčková v kantýně zhltnutá ve spěchu v kruhu nudných kolegů z práce jistě nezanechá takový dojem jako svíčková od maminky v klidu spořádaná v obklopení přátel a milých příbuzných na rodinné oslavě narozenin. Neméně významnou funkcí emocí je funkce komunikační, kdy jsou to právě emoce, které nás přibližují, nebo oddalují ostatním lidem. V psychoterapii se často setkáváme s tím, že lidem, kteří nejsou s to vyjádřit svoje niterné prožívání, často ostatní nerozumí. Když nám ostatní nerozumí, nemůžeme s nimi prožívat uspokojivý lidský kontakt. To vede k tomu, že se začneme cítit sami, zbyteční, nedostateční nebo frustrovaní. Aby bylo naše zacházení s emocemi co nejlepší, je dobré naučit se být autentičtí: tedy po pravdě hovořit o našich pocitech, co v jakou chvíli prožíváme a nestydět se za to, i když jsou to pocity negativní nebo se vymykají většinovému smýšlení. Nikterak nezpochybňujeme, že být autentický ve svém prožívání a sdílení je velmi náročné. Často je to právě bohužel až psycholog, který člověka učí znovuobjevovat polozapomenutou schopnost vnímat vlastní pocity, prožívat je a náležitě je vyjadřovat. Emoce samozřejmě nejsou zázračným všelékem na cokoliv. Koneckonců máme i rozum a ten, jak známo, je záhodno používat. Majstrštyk je potom, když jsme schopni rozpoznat, v jaké situaci máme reagovat spíše rozumově a v jaké spíše emočně.

Jsi přece chlap, tak nebreč.

Pojďme se ale vrátit k našim chlapcům a chlapům, mužům a klukům. Zkuste si představit chlapce, kterému je přibližně čtrnáct, patnáct let. Prochází nejdivočejším obdobím puberty, nálady se střídají jako na běžícím pásu, v jeho těle probíhá spousta tělesných a psychických změn, do toho hormonální koktejl v podobě objevování vlastní sexuality, to vše kombinováno s často silným tlakem okolí na určení budoucnosti, o které by měl mít již poměrně jasnou představu, že ano. Právě si nic netuše vybírá kam jít na střední školu, do toho se rodiče už půl roku vkuse štěkají, do toho právě dostal kopačky od svojí první holky. Je mu zkrátka blbě a neví si rady. Do tohoto zmatku se mu z hloubi podvědomí vynořuje ona nevinná a dávno zapomenutá věta: „Jsi přeci chlap, tak nebreč.“ Anebo ještě hůř- „ nebul, ty srabe.“ Přitom by tehdy – dříve v dětství – stačila „pouhá“ akceptace jeho stavu a aktuálního trápení. Dítě má přeci právo být naštvané/smutné/vzteklé, když zažívá subjektivní nepohodu, nezávisle na její reálné závažnosti. Krom akceptace je dobré, nabídnout i řešení, jak situaci zvládnout. Naopak odmítání a devalvování jeho emočních prožitků může mít negativní dopad na další jeho sebepřijetí a následně i na psychickou pohodu. To jsou prosím pěkně věci, které nám dokáží v životě šlapat na paty dlouhé a dlouhé roky poté, co vyrosteme z dětských botiček. Přítrž tomu často učiní až individuální psychoterapie pod vedením zkušeného a citlivého psychologa.

Relativně často zažíváme, že tito chlapci, potažmo dospělí muži, sami argumentují tím, že přeci nemůžou brečet – autenticky projevovat své emoce, protože „chlapi nebrečí“. Na druhou stranu je evidentní, jak by jim pláč mohl ulevit. Mimochodem je to jedna z významných funkcí lidského pláče – přináší úlevu a očistu – a to nejenom slzných kanálků, ale i ztrápené duše. Pokud si muži přeci jen dovolí plakat, často je to doprovázeno silnými výčitkami, pocity selhání a neobstání v mužské roli, což je něco, co dospívajícímu, (ale ani dospělému) jednoznačně na duševní pohodě nepřidá.

Jak být pravým chlapem.

Domníváme se, že zatímco se ve společnosti role muže a ženy v mnoha ohledech v posledních letech zrovnoprávňuje a někdy se zdá, že se rozdíly mezi pohlavími téměř vytrácí, tak se současně objevuje volání po „opravdových mužích“ (po „opravdových ženách“ je také celkem sháňka). Ale kdo to vlastně je, jak má takový muž vypadat? Častý obraz je spojen i s určitou fyzickou silou, odvahou a „tvrdostí“, která bývá ne zcela šťastně spojována i s tvrdostí emoční ve smyslu nedávat najevo své pocity. S určitou mírou nadsázky by se dalo říct, že na jednu stranu jsou žádoucí muži, kteří naplňují archetyp silného, drsného a nebojácného může, ale zároveň jsou citliví a empatičtí a otevřeně projevují své emoce. Tedy očekává se od nich něco, co bývá v dětství nevědomky potlačováno. Tímto článkem neříkáme, že pokud synovi občas řeknete „že kluci nepláčou“, znamená to, že je automaticky předurčen k rozvoji psychického onemocnění či že z něj vyroste bezcitný sobec, spíše bychom chtěli podpořit zamyšlení, cože to vlastně a jakou formou sdělujeme dětem. Zvláště malé děti přejímají názory a postoje od svých rodičů velmi hladce a poměrně dlouho je považují za nezpochybnitelnou pravdu a dogma. Zároveň si mnohé informace vykládají po svém a tedy dochází ke zkreslení, uchování jen určitého fragmentu informací či k vlastní interpretaci sdělení.

Pravý chlap není ten, který v životě neuronil slzu, nikdy o sobě nepochyboval, nikdy nepřiznal chybu, nikdy se nebál a nikdy nic nezkazil. Takový přístup je evidentně jednostranný, primitivní a ve své podstatě rigidní. Jako psychologové víme, že to, co je z hlediska mentálního života nejvýhodnější a nejzdravější, je flexibilita. Čili přizpůsobivost. Pokud jsme schopni reagovat pružně, obvykle si vedeme dobře, život nás těší, máme dobré vztahy jak s druhými, tak k vlastní osobě. Proto je dobré naučit se reagovat i jinak naž jenom jako chlap, který nebrečí. Nebo spíše jako chlap, který nesmí brečet. Nebo ještě lépe jako chlap, který má zakázáno brečet. Pravý chlap je ten, který si dovolí zaplakat, bát se anebo o sobě či o své budoucnosti pochybovat. Ne ten, který se bude donekonečna utápět v sebelítosti a rochnit se ve vlastním žalu, nýbrž ten, který se všem těmto životním bolestem nevyhýbá, ale je schopen je prožít, mluvit o nich, sdílet je, třeba se i na chvíli zhroutit. Ale pak se dokáže zvednout, otřepat se a bojovat dál. Místo „chlapi nebrečí“ učme svoje malé kluky raději tohle.