Preventivní prohlídka u psychologa

Napsal: PhDr. Pavel Kozelka

Pamatuju si jako dítě, že jsem se značně obával dne, kdy v našem poštovním kastlíku naleznu pohlednici (tak jsem tomu říkal) od našeho zubaře. Ne, že bychom měli až tak dobré vztahy, že bychom si posílali pozdravy z dovolené, samozřejmě šlo o poměrně strohou pohlednici – pozvání k preventivní prohlídce. Pročež stávalo se poměrně pravidelně, že dvakrát ročně tato pohlednice od zubaře záhadně zmizela. Dodnes nevím, kdo, kdy, jak nebo proč nebo co se s ní vlastně stalo a jak to, že skončila roztrhaná v naší popelnici.. Zubař se samozřejmě nenechal oblafnout, a když nikdo nedorazil, tak volal k nám domů. Takže kromě útrpného sezení v křesle jsem měl ještě průšvih. Pan zubař je nicméně jeden z několika lékařů, na které dodnes s vděkem vzpomínám. Úsměv nemám sice zrovna jako z plakátu, ale chrup mám zaplaťpámbu stále zdravý. Myslím, že k tomu měrou významnou přispěly právě výše zmíněné peripetie, které ve mně i v dnešních dnech periodicky jednou za šest měsíců vzbudí potřebu jít a nechat si zuby preventivně zkontrolovat. Psychoterapeutickou hantýrkou bychom mohli takovýto jev označit jako působení introjektu. Introjekt je silné, jasné a jednoduché přesvědčení nesoucí jak srozumitelnou informační hodnotu, tak silný vliv na emoční systém člověka, které získáváme zejména v dětství. Typický introjekt zní např.: „chlapi nebrečí“, „všichni mě musí mít rádi“, „rozhlédni se, než vejdeš do vozovky“. Introjekt je uložen hluboko v psychice, takže má zásadní vliv na konání a prožívání člověka. V tomto konkréním případě se jedná o tzv. spící introjekt, který se vzbudí jednou za půl roku. To je způsobeno jednoduchým učením. Po probuzení pak začne tlačit a prosazovat si svou: „jednou za půl roku musíš jít k zubaři!“

Zubaři, praktici, psychologové: tlak a stres

Ale zpět k tématu. Další z běžných zdravotnických úkonů je všeobecná preventivní prohlídka u praktického lékaře. Tato je plně hrazena zdravotní pojišťovnou, neboť je krom zjevný zdravotních výhod také mnohem levnější zaplatit několik stovek za to, aby nám někdo vyšetřil sluch, zrak, tlak, moč, glykemii, cholesterol, možná ledviny atakdále, nežli podstupovat mnohdy nepříjemnou léčbu spojenou se zdravotními komplikacemi, která často vyjde na desítky či stovky tisíc korun. Navíc, pokud takovému martyriu šlo předejít v rámci prevence.

Mimochodem, když už zmiňuji ten tlak, západní medicína obvykle lakonicky konstatuje multifaktoriální podmíněnost esenciální hypertenze, kterou trpí drtivá většina hypertoniků. To znamená, že máte-li vysoký tlak, pravděpodobně moc kouříte, moc pijete, moc jíte, moc solíte a máte moc stresu. Chtělo by se říct, že máte všeho moc, až z toho máte nemoc, ale to už zní na moje poměry příliš ezotericky a to bych věru nerad. Jenomže! Co se děje, když vám lékař zjistí vysoký krevní tlak? Chvíli se můžete vymlouvat na syndrom bílého pláště, to víte pane doktore, jak vás vidim, tak jsem hnedka nervózní! Lékaře tím možná na chvíli uchlácholíte, tak dobře, musíte zhubnout, nepít, nesolit, nekouřit a nemít stres! Když to nezabere, tak už to většinou jde ráz na ráz, tlakový holter, farmakoterapie antihypertenzivy, hotovo. Myslím, že je to jednak škoda, jednak neekonomické a jednak nesprávné. Poměrně dlouho totiž víme, že psychoterapie velmi výraznou měrou napomáhá snižování krevního tlaku. Bohužel všeobecné povědomí o tomto faktu je velmi nízké, a to jak mezi laickou, tak i odbornou populací. Máte moc stresu? No tak to se nesmíte tolik stresovat no. Přitom i v duchu evidence based medicine, tedy medicíny založené na důkazech, máme jasné zprávy o tom, kterak zvýšený krevní tlak po psychoterapeutické léčbě významně klesá a navíc tento efekt přetrvává v řádu měsíců poté, kdy již žádná léčba neprobíhá.

Jsem přesvědčen o tom, že v tomto případě by bylo na místě pacientovi v místě záchytu – tedy u praktického lékaře předepsat nejdříve psychoterapii. Možnosti jsou v České republice troufám si říci přepychové: jedna z možností je psychoterapie u klinického psychologa, který má smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. To znamená, že péči jím poskytnutou budete mít zdarma, neboť bude hrazena z vašeho zdravotního pojištění. Výhoda je bezplatnost, nevýhoda, že si na to obvykle tak tři měsíce počkáte, protože ambulance klinických psychologů tradičně praskají ve švech. Druhá možnost je, že si najdete soukromého psychoterapeuta, nejlépe psychologa. O tom, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem jsem psal zde. Samozřejmě musí jít o psychologa erudovaného, v dané problematice zkušeného, a vám vyhovujícího. Nevýhodou může pro někoho být fakt, že péče jím poskytovaná není hrazena ze zdravotního pojištění, ale přímo klientem. Záměrně říkám, že tento fakt může (avšak nemusí) být nevýhodou, neboť je již jasně a opakovaně doloženo, že pokud se klient či chcete-li, pacient, podílí na léčbě vlastními finančními prostředky, je tato léčba efektivnější. Výhodou pak je obvykle rychlé objednání. Nejen v Praze, ale i v dalších větších městech pak také platí, že lze vybírat ze širší plejády psychologů.

Co to vlastně léčíme a jak?

Západní medicína si bohužel zvykla přistupovat k chronickým chorobám stejným způsobem jako k akutním stavům. Pokud vás znenadání schvátí nepřátelská infekce, je zcela na místě zaléčit tento stav příslušnými medikamenty. Potrhá-li vás sousedovic stafford, který přece nekouše, jen si hraje, pak bohudíky za přetaženého nerudného lékaře na pohotovosti, který vás z posledních sil sloužíc třetí službu vkuse zaštupuje jako ponožku. Aby bylo jasno, nemám nic proti lékařům, naopak, jejich role je pro společnost nedocenitelná a bohužel také nedoceňovaná. Leč nedá mi to, abych i zde na tomto místě nezanaříkal, protože soudím, že v rámci všeobecného trendu vyždímat z pracujícího člověka co nejvíce, trpí právě i lékaři, sestry a jiní zdravotníci. Prostě si myslím, že jako společnost zkrátka žijeme špatně. No, ale zpět k zamýšlenému. Ve srovnání s akutní infekcí jsou to právě tak zvané civilizační choroby, které se neobjevují zčistajasna, neskáčou na bezbranné lidi korzující po ulicích a nezakusují se jim do těla, nýbrž se obvykle dlouhá léta vyvíjejí. Aby byla jejich léčba úspěšná, nelze, opakuji nelze je léčit jako akutní stavy. Naštěstí jsme dnes svědky posilování trendu celostní medicíny.

Podobný nešťastný trend pozoruji několik let v oblasti psychických poruch. Nejčastější obtíž, se kterou se ve své psychoterapeutické praxi setkávám je všemi směry skloňovaná panická ataka. Přesněji řečeno jedná se spíše o epizodickou záchvatovitou úzkost neboli o tzv. panickou poruchu. Panická ataka jakožto fenomén totiž může být součástí depresivních poruch či specifických fobií. Mezinárodní klasifikace poruch na panickou poruchu pamatovala a přidělala jí libozvučný kód F41.0. Jedná se o ohraničenou epizodu silné úzkosti, která se dostavuje zčistajasna bez zjevné příčiny, často v nejnevhodnější dobu (jako třeba při jízdě zúžením na D1), trvá relativně krátce, ovšem vzbuzuje silně nepříjemné pocity derealizace a depersonalizace, strach ze smrti, strach ze zbláznění a podobné chuťovky. Aby toho nebylo málo, bývá doprovázena třesavkou, pocením, tachykardií, tetanií, obtížným dýcháním, závratěmi, návaly a mnoha obdobnými prožitky zvýšené aktivace organismu, které jsou o to více neuchopitelné, protože atace nepředchází konkrétní podnět či situace, ke které by šly vztáhnout. Udeří zpravidla jako blesk z čistého nebe a postižený si v tu chvíli obvykle říká, že zřejmě nastala jeho poslední hodinka.

Následuje běžné a opodstatněné kolečko somatických vyšetření, při kterém se zpravidla nic, čím by se daný stav dal vysvětlit, nenajde. Závěr bývá: máte moc stresu no. Tak se tak nestresujte. Jak to dotyčný má udělat se už bohužel nedoví, protože to vlastně nikdo pořádně neví nebo na to mnohdy ani není čas. Protože v čekárně je dalších sto pacientů, kteří buší nebohému praktikovi na dveře. Velebím lékaře, kteří jsou schopni takový stres zvládat či alespoň předstírat, že se nic neděje, a s pacientem chvíli pohovořit. Takový přátelský pohovor, kdy pan doktor vlídně řekne, že to vlastně nic není, je třeba se trochu šetřit a bude to dobré, totiž často má velmi silné pozitivní účinky. Ironií osudu je, že toto sdělení vlastně jistý návod obsahuje: je potřeba naučit se se sebou zacházet lépe. V horším případě, není-li lékař naladěn na vlídný rozhovor, tu máme jeden z největších vynálezů lidstva: Neurol.

A to je špatně.

Panická porucha spadá do množiny stavů, které jsou na pomezí duševních poruch a běžných procesů, kterými se člověk přirozeně přizpůsobuje náročným situacím a podmínkám. Osobně se domnívám, že 90% panických poruch je chybně klasifikovaných, neboť se ve skutečnosti nejedná poruchu, ale právě o přirozený adaptační mechanismus. Více si o této problematice povíme v článku věnovanému panickým atakám. Co chci nyní říci je to, že takovéto stavy je potřeba nikoliv léčit psychofarmakologicky, nýbrž psychoterapeuticky. Zkušený psychoterapeut si s panickou atakou poradí raz dva. Jeho úloha spočívá v tom, pomoci postiženému člověku uvědomit si co se stalo, pochopit co se stalo, a nalézt způsob co dělat, aby se to už nestalo. K úspěšné psychoterapii je samozřejmě potřeba ochota dotyčného člověka chytit se za nos a pohlédnout na svůj život poněkud kritičtěji. Psychoterapeut tedy zprostředkovává klientovi cestu k úzdravě za pomoci jeho vlastních přirozených seberegulačních mechanismů. Nepsychiatrizujme přirozené sebeúzdravné procesy! Není třeba léčit přirozené lidské emoce jako je strach, smutek, úzkost a podobně. Má to stejný efekt jako kdyby vám někdo na cyklistické projížďce strčil klacek do kola – moc vám to nepomůže, že ano. Ba naopak, rozbijete si čumák.

Proto bych navrhoval, aby vznikly pravidelné preventivní psychologické prohlídky. Každý člověk by tam mohl jednou za za rok dorazit, aby řekněme na jednom až pěti sezeních zkontroloval s psychologem svůj psychický stav. Pokud by něco našli, rovnou by to mohli podchytit v začátku a ošetřit. Tak vás tady vítám pane Nováku, posaďte se a pojďme se společně podívat na to, jak žijete v posledním roce, jak se sebou zacházíte, jestli se o sebe hezky staráte, jestli vám nic neschází. Jak se vlastně máte. Zajímalo by mě, kolik lidí si na takové zastavení v běžném provozu najde čas. Řekl bych, že většina ne. Když jsem jezdil čtyřikrát do roka na psychoterapeutický výcvik, často jsem zažíval sám nebo u ostatních kolegů, že navzdory sebezkušenostnímu programu, který probíhal od rána do večera a byl vedený tak, abychom se mohli dostat sami k sobě, bylo časté, že se něco takového skutečně podařilo až druhý nebo třetí den. Zastavit se a nechat doběhnout všechno, co se nám v životě děje, chce holt čas. A čas sám nic neudělá, to my si na sebe musíme udělat čas.

Vyjádřil jsem v tomto článku přesvědčení, že žijeme jako společnost špatně. Že se sebou nezacházíme dobře. Jsem psycholog, orientuji se spíše na jednoho člověka jako takového nežli na celospolečenské úvahy. Nicméně vnímám, že společnost je tvořena jedinci a soudím, že jak jedinci, tak společnost potřebují trochu osvěty, trochu podpory a trochu vedení k tomu, abychom žili lépe a abychom se nám žilo lépe. Kromě snížené kvality života, což samo o sobě je značně nepříjemnou záležitostí, kdy jsou některé z duševních poruch a onemocnění zásadními invalidizujícími faktory, nelze nezmínit také zatížení společnosti z hlediska ekonomického. Správně nastavená preventivní síť by jistě dokázala podstatnou část vznikajících poruch vyfiltrovat. Samozřejmě by bylo potřeba zohlednit i dětský věk. Reporty zdravotnických institucí ze Spojených států amerických dlouhé roky běžně operují s čísly kolem 17% výskytu duševních, emočních či behaviorálních poruch u dětské a dospívající populace, což je samo o sobě zátěží značnou. V současné době nic takového jako je preventivní prohlídka u psychologa systémově neexistuje. Doporučil bych nicméně každému, aby si sem tam na sebe čas udělal a zmíněné otázky si položil. Aby se zastavil, nadechnul, posečkal a zkusil se na chvíli usebrat, zaměřil svoji pozornost na sebe a zkusil se sebou vlídně promluvit o tom, jak to se sebou vlastně zachází. Možná, že výsledkem bude velmi zajímavý dialog s překvapivými závěry.

 

Literatura:

Ahmadpanah, M., Paghale, S. J., Bakhtyari, A., Kaikhavani, S., Aghaei, E., Nazaribadie, M., Holsboer-Trachsler, E., & Brand, S. (2016). Effects of psychotherapy in combination with pharmacotherapy, when compared to pharmacotherapy only on blood pressure, depression, and anxiety in female patients with hypertension. Journal of health psychology, 21(7), 1216–1227. https://doi.org/10.1177/1359105314550350